Rumunské království bylo v roce 1938 nedílnou součástí Malé dohody a naším věrným spojencem. Smlouva s ČSR ho ovšem vázala jenom na vojenskou pomoc v případ vystoupení Maďarska (viz úvaha o útoku maďarských vojsk proti ČSR).
Rumunsko s námi v té době i sousedilo – na naší východní hranici.
Rumunská armáda nepatřila k nejlepším, ale měla kolem 350 letounů a při mobilizaci dosáhla 1 600 000 mužů. K dispozici měla i tanky LT-35 (čs. výroba; dodané v roce 1937), takže na tom byla nepoměrně lépe než armáda Maďarska.
V září 1938 Rumunsko mobilizovalo a bylo – vůči ČSR – ochotno splnit své spojenecké závazky. Je třeba férově říci, že postoj Rumunska závisel hodně na postoji Francie – pomoci nám mohl SSSR, ale ten s námi nesousedil. Proto bylo potřeba vytvořit koridor pro průchod vojsk DRRA – Polsko bylo zásadně proti, Rumunsko požadovalo francouzské záruky, že SSSR vytvořený koridor nezneužije.
I zde zůstává otázkou, proč tak „skvělý“ diplomat a znalec zahraniční diplomacie (za jakého sám sebe vydával) Edvard Beneš nedokázal zajistit lepší smlouvu i s Rumunskem – např. aby nám Rumunsko mělo přijít na pomoc i v případě útoku Německa (příp. alespoň i v případě útoku Polska), či aby Rumunsko otevřelo koridor pro průchod vojsk Rudé armády (zde měl „znalec“ Ben Ešeda alespoň přimět Francii aby Rumunsko k otevření koridoru nějakým způsobem „dotlačila“).
Úvaha o možném vývoji
Jak již bylo naznačeno ve stati zabývající se Maďarskem (viz úvahy ohledně chování Maďarska), bylo by pro nás výhodné, kdyby také Maďarsko zahájilo svůj útok vůči ČSR. Tento by nepochybně vedl k vystoupení Rumunska vůči Maďarsku (příp. ve spojení s Jugoslávií) – čemuž by Maďarsko nemohlo odolat – a také k zapojení dalších zemí: velice pravděpodobně by reagoval Sovětský svaz (snad přímou či alespoň materiální pomocí) a reagovat by musela i Francie, a to by byla situace pro nás mnohem příznivější, než jenom konflikt omezený na útočí nacistické Německo a bránící se Československo (i když ani v tomto případě jsme nebyli zcela bez nadějí).