I Jugoslávie byla v roce 1938 součástí Malé dohody, ale otázka jejího spojenectví s ČSR již byla poněkud sporná.
V problematice diplomatických jednání s představiteli Jugoslávie je nutné uznat, že situace určitě nebyla jednoduchá, ale mezi obyvatelstvem i armádou (viz níže) byla ochota nám pomoci – jenomže zde opět „znalec“ diplomacie Edvard Beneš selhal. Šlo totiž dojednat více.
Obyvatelstvo Jugoslávie s námi hodně sympatizovalo, objevují se údaje až o 150 000 dobrovolníků ochotných nám pomoci.
Zejména Srbové byli našimi věrnými přáteli (a nejenom v roce 1938, ale kupř. i v roce 1968) – proto je také nanejvýše smutné, že naši vlastizrádní představitelé současné doby jim nebyli ochotni ani schopni toto přátelství byť jen symbolicky oplatit! I když se jedná o odbočení od tématu roku 1938, jeví se mi chování některých „našich“ politiků jako obzvláště zavrženíhodné – např. Václav Havel (tehdy, bohužel, ve funkci prezidenta, který si hrál na humanistu a proslul svým výrokem o „humanitárním bombardování“ a potom cosi jménem Karel Schwarzenberg (bohužel, ve funkci ministra zahraničních věcí), který schválil samostatnost srbského Kosova.
Tehdy v roce 1938 stáli Srbové na naší straně, a kolem 50 000 dobrovolníků bylo ochotno jít bojovat na obranu ČSR (heslo: Branicemo Česko!). Mezi dobrovolníky měli být i příslušníci generálního štábu, vč. generálů (více viz stránka věnovaná dobrovolníkům).
Není ovšem jasné, zda by Jugoslávie vojensky zasáhla (např. proti Maďarsku), protože měla problémy se sousední Itálií (Duce Benito Mussolini). Ale ještě v roce 1939 tvrdil Benito Mussolini, že Itálie není na válku připravena, takže je pravděpodobné, že v roce 1938 by Itálie proti Jugoslávii vojensky nevystoupila a armáda Jugoslávie by tak byla – pro případný zásah vůči Maďarsku – volná. Samotné Maďarsko by tlaku tří armád (československá, rumunská a jugoslávská) čelit nemohlo, a v roce 1938 si toho režim Miklóse Horthyho byl vědom.
Úvaha o možném vývoji
Předvídat vývoj, jak by se zachovala Jugoslávie v případě konfliktu mezi ČSR a Velkoněmeckou říší je složité – pravděpodobně by nám přímo pomoc neposkytla (ostatně nebyla k ní smluvně vázána) a spíše by se soustředila na své hranice s Mussoliniho Itálií.
Ovšem v případě maďarského útoku na ČSR by již byla situace příznivější – i když tehdejší jugoslávská vláda nejevila příliš snahy vstoupit do konfliktu, je možné, že v průběhu doby (pokud by se Itálie zdržela agrese vůči Jugoslávii) by se také přidala k Rumunsku. Je také možné, že nám velmi přátelsky nakloněné obyvatelstvo by si změnu postoje jugoslávské vlády prostě vynutilo.
Co se jeví velmi jisté, je příchod velkého množství dobrovolníků (desítky tisíc) ochotných bojovat za naši vlast.
Zde se hodí připomenout osobnost generála Radolu Gajdu. Byť v roce 1938 již nebyl (bohužel) v činné službě – z hlediska možné obrany naší země v roce 1938 se ukázalo jako hrubou a neomluvitelnou (a v případě Ben Ešedy pravděpodobně i úmyslnou) chybou vlastizrádného dopadu vyštvání této naší největší vojenské osobnosti mimo armádu! Tak to ovšem dopadá, když vlastní sobecké zájmy (Masaryk, a zejména Beneš) převáží nad zájmy státu.
Radola Gajda byl totiž velice populární a uznávaný zejména v zemích Jugoslávie (vždyť za Černohorce také v první části světové války bojoval) a jeho přítomnost na vysokém postu čs. armády by nepochybně ještě více působila na vojenské kruhy Jugoslávie, které by zase mohly ovlivňovat (v náš prospěch) i politické vedení země. Navíc generál Gajda byl brilantní stratég a polní velitel, a jeho nezpochybnitelné vojenské umění mohlo wehrmachtu ukázat „jak se dělá blitzkrieg„!