To, co se dnešnímu lhostejnému a komerčně vedenému obyvatelstvu Evropy (čí je to asi záměr, že?) zdá nepochopitelné je, že v tehdejší době existovali lidé, kteří věřili na ideály svobody a demokracie, a byli ochotni za tyto ideály bojovat, a to dokonce i v cizí zemi.
Československo v září 1938 mělo k dispozici poměrně značné množství dobrovolníků, a to jak z řad vlastního obyvatelstva, tak i ze zahraničí.
Tyto dobrovolníky bylo zapotřebí dostrojit i vyzbrojit a také vycvičit, ale byli tu a byli by velkou pomocí silně motivovaných několika divizí (což mohlo mít velký význam, protože mobilizační možnosti Československa byly omezené).
Domácí dobrovolníci
Na domácí dobrovolníky byla čs. armáda připravena, jak organizačně, tak výstrojí i výzbrojí. Dobrovolníci se hlásili v poměrně značném počtu, ale vlastizrádný prezident Beneš nařídil (29.9.1938) jejich nábor zastavit.
Dobrovolníci ze zahraničí
Již v červenci 1938 bylo patrné, že v případě konfliktu s Německem budeme mít zahraniční dobrovolníky k dispozici. Bylo rozhodnuto, že tyto zahraniční dobrovolníky nebudeme zařazovat do jednotek čs. armády, ale budou z nich vytvářeny samostatné jednotky. Ty se měly soustředit na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde měli dostat výstroj a výzbroj i patřičný nutný výcvik. Velet jim měl některý z čs. generálů ve výslužbě. Vyšší velitelé (např. pluků) měli být opět čs. důstojníci, nižší mohli být důstojníci z řad dobrovolníků.
Zde je nutno zmínit zejména situaci dobrovolníků z Jugoslávie (zejména ze Srbska) – běžně je služba v armádě cizího státu hodnocena jako trestný čin. Uvědomíme-li si, že velké množství dobrovolníků z této oblasti tvořili i aktivní vojáci a důstojníci, vč. generálů, znamenalo to pro ně, že (kromě jiného) nejspíše přijdou o všechny hodnosti, zaopatření a výsluhy.
O to více je obdivuhodné, že nám chtěli pomoci.
A o to více je zavrženíhodné jednání „našich“ současných politiků v otázce útoku Clintonem vedených USA na (civilní) obyvatele Srbska (a vydávání tohoto činu státního terorismu za „humanitární bombardování“), či podpora a uznání samostatnosti srbského Kosova spícím „diplomatem“.
25.9.1938 bylo rozhodnuto, že zahraniční dobrovolníci budou soustředěni ve výcvikových táberech Humenné (Slovensko) a Rachov (Podkarpatská Rus). Velitelství cizích dobrovolníků mělo (prozatím) zůstat v Košicích. Dne 27 .9.1938 ustanovil hlavní velitel generál Ludvík Krejčí velitelem Velitelství cizích dobrovolníků brigádního generála v. v. Miloslava Bártu a náčelníkem jeho štábu se stal pplk. pěch. Ladislav Preininger.
Vysoký počet dobrovolníků pocházel z Jugoslávie. Udávané počty se různí, ale jdou do desetitisíců a zahrnují i vysoce postavené důstojníky Jugoslávské armády (včetně několika generálů), což bylo obzvláště důležité (viz výše) také proto, že tito dobrovolníci mohli mít vlastní velení (a odpadla by tak jazyková bariéra; na vyšší úrovni velení by se naši a jugoslávští důstojníci již bez problémů domluvili).
Nemalé množství dobrovolníků hlásilo i v Pobaltských republikách, např. v Litvě a Lotyšsku. Odhady jejich počtu se pohybují od tisíců do desetitisíců.
I v Rumunsku, které bylo připraveno vojensky zasáhnout proti Maďarsku, se nacházeli a hlásili dobrovolníci, kteří chtěli u nás bojovat proti Německu.
Další dobrovolníci pocházeli z Anglie, Francie, Polska (!), Belgie a také konzuláty v USA dostává nabídky tisíců amerických dobrovolníků.
Bohužel, jsme jejich služeb nevyužili, a promarnili jsme tak historickou příležitost ubránit svoji zem i s pomocí těchto ušlechtilých lidí. Jim budiž věnována naše vzpomínka a neskonalý obdiv, vlastizrádci Ben Ešedovi zase nejhlubší opovržení!